POVÍTKA ZÁZRAK

17. září 2010 v 18:54
Zázrak

 Ten den jsem přišla pozdě. Hrozně mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat.
"To je dobře, že jdeš," přivítaly mě Magda a Helena, moje dvě kamarádky, které pracovaly tady u Svatého Vincenta společně se mnou. Sv. Vincent je dětský domov. 
"Děje se něco?" zeptala jsem se udiveně.
"Holka ty se mi snad jenom zdáš," spráskla ruce Helena. "Od rána se o ničem jiném nemluví, celý dům je kvůli tomu vzhůru nohama a ona se ještě ptá, co se děje. No to snad nemyslíš vážně, že ne?" 
"Počkej, jak to myslíš? Já ti doopravdy nerozumím a ráda bych konečně věděla, o co jde. Můžete mi to vysvětlit?" 
"Ty to nevíš?" 
"Ne, nevím." 
"Tak jo. Za chvíli přijede Michael."
" Co jsi říkala?" nechápala jsem.
"Uvidíš," odpověděla mi Magda a ještě, než odešla, usmála se na mě a řekla: "Z Heleny si nic nedělej. Ona už je prostě taková …
Abych se přiznala, ani jsem netušila, kdy z kuchyně vlastně odešla, protože jsem měla spoustu práce a nemohla jsem se zabývat takovými hloupostmi. Právě jsem domyla nádobí, které tady zůstalo od oběda, když v tom vešla sestra Pavla. "Potřebujete něco, sestřičko Pavlo?"
" Ano něco bych od tebe potřebovala." 
"Co je to?"
"Jistě už ti děvčata řekla, že dnes čekáme vzácnou návštěvu."  Na okamžik se odmlčela. Vlídně se na mě usmála a pokračovala: "Jde o to, že náš host už přijel. Pravda je, že ani já ani sestra Anežka nevíme, co máme dělat. Chtěla bych, aby ses našeho hosta ujala ty, určitě to zvládneš lépe." 
"Moc ráda to udělám, sestřičko Pavlo."

Když jsem se pokoušela otevřít starou na půl zrezivělou zahradní branku, vypadl mi klíč z ruky. Snažila jsem se ho najít, ale marně. Už jsem to chtěla vzdát, když se za mými zády ozvalo: "Nehledáš náhodou tohle?" Polekaně jsem se otočila. Uviděla jsem HO a nemohla jsem tomu prostě uvěřit, Michael kterého jsem obdivovala, stál dva kroky přede mnou s klíčem v ruce.
Odemkla jsem a potom jsme společně vešli do zahrady.
"Jak dlouho tady pracuješ?" zeptal se Michael. 
"Asi tři roky." 
"Ty máš děti hodně ráda, viď?"
"Ano, ale jak jsi to poznal?" 
"Přečetl jsem si to ve tvých krásných očích."
Michael se usadil mezi děti a se všemi si povídal.
Ve chvíli, kdy jsme se chystali, že půjdeme na svačinu, někdo vzal Michaela za ruku.
"Co je, Klárko?" usmál se Michael. Jen natáhla dlaň, ve které měla bonbón: "To je pro Tebe."
"Dekuji ti, miláčku," řekl Michael dojatě.
Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nevěřila bych mu ani slovo. To, že mohu být s ním, mě naplňovalo štěstím. Nebýt Michaela, skončil by tenhle krásný den úplně jinak. Ale všechno pěkně popořadě.

Odpoledne jsem vzala Michaela s dětmi do ovocného sadu.
"Tady to vypadá jako v pohádce," vzdychl Michael. 
"Jsem ráda, že se ti tu tak líbí."
"To není jen tímhle místem."
"Tak čím tedy?"
"Víš co, zkus hádat. Až na to přijdeš, můžeš mi to pošeptat."  
"Slibuji, že se to dozvíš jako první." 
"Dobře, beru tě za slovo."
Úplně jsem zapomněla, že tam nejsme sami
"Veru!" 
Klárčino volání mě vrátilo zpátky od reality.
"Co se stalo, broučku?"
"Hráli jsme si Mourkem on mám utekl. Je teď támhle na tom stromě a nemůže dolů." 
"Neboj se, bude v pořádku," utěšoval ji Michael. Klárka se na něj chvíli dívala: "Když to říkáš ty, tak já ti věřím."  Michael se na mě podíval a oba jsme se začali smát. 
Musím říct, že to Michaelovi strašně sluší, když se směje. Mezitím, co si hrá  s dětmi na honěnou, vylezla jsem na strom pro to kotě. Nahoru to šlo snadno, ale dolů už to bylo horší. Nakonec jsem se rozhodla pro tu nejjednodušší možnost. Podala jsem kotě Michaelovi a zbytek už byla hračka.
"Děkuji ti za pomoc," řekla jsem.
"Není zač."
Chtěl ještě něco říct, ale Bůh ví, proč si to rozmyslel. Nakonec to bylo to nejlepší, co mohl udělat vzhledem k tomu, co potom následovalo. Helena, která měla odpolední stejně jako já, přiběhla celá udýchaná a uplakaná.
"Veru, pojď honem! Bele je moc zle." Její slova mi připadala naprosto neuvěřitelná.
"Pane Bože, to ne." Téměř bez dechu jsem vrazila do dětského pokoje. Popadla jsem belu a utíkala s ní ven.
Tam už na mě čekal Michael se svým autem. I když cesta do nemocnice trvala jen několik minut, měla jsem pocit, že je snad nekonečná. Nejvíc jsem se bála, že přijedeme pozdě a já ztratím Belu navždy. Byla jsem úplně na dně. Když ji odvezli na sál, šla jsem k nejbližšímu oknu a otevřela ho dokořán, jako bych tím Bele mohla nějak pomoci. Pouhé pomyšlení na to, že bych měla žít dál bez ní, mi rvalo srdce na kusy.  "Já nechci, aby umřela," promluvila jsem. Michael mě objal.
"Já vím, že to bolí, ale ty teď musíš být silná už kvůli Bele." 
"Michaeli, Bela je to nejdražší, co mám."  Na chvíli jsem se odmlčela.
 "Víš, je to moje dcera. Její otec se na nás vykašlal, když se narodila."  "Neboj se, všechno dobře dopadne," zašeptal mi do ucha. 
"Co je s malou, doktore?" vykoktala jsem ze sebe, když přišel lékař.
"Je v pořádku?"
"Ano už je v pořádku."  
"Netušíte, co mohlo způsobit ten její hrozný kašel?" zajímalo mě.
"Byla to negativní reakce na léky, které užívá na astma. To se někdy stává, proto bych si ji tady nechal pár dní na pozorování." 
"Pane doktore, mohla bych teď vidět svoji holčičku?" 
"Ale jistě, pojďte, prosím, se mnou." 
Michael se na mě usmál:  "Vidíš, měl jsem pravdu." 
" Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Je to učiněný zázrak."

Sklonila jsem se nad postýlkou a políbila Belu na čelo. Michael mě vzal za ruku, chvíli se na mě díval, potom zašeptal:  "Verunko, já už vím, kde má Bůh své království."
 "Jak to myslíš?" zeptala jsem se udiveně.
Zamyšleně se usmál.  "Podívej se do dětských očí a zjistíš to taky."
Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval:  "Dětské oči jsou nejkrásnější a nejčistší zrcadla boží lásky, které znám…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama