Už bylo třičtvrtě na 5 a já rychle běžela k parku.Michael už tam čekal s úsměvem na tváři a z dálky mi mával. Uviděla jsem ho a srdce se mi rozbušilo jako o závod.Byl tak krásný.....Já neváhala rozběhla se za ním.Asi jsem překonala rekord,jelikož takhle rychle jsem v životě neběžela.Přiběhla jsem k němu a doslova po něm skočila.Michael nejspíš takový skok nečekal,protože jsem ho skoro porazila.Ale to mě v tu chvíli nezajímalo.Pro mě bylo důležité že se právě objímám s Michaelem na nic jiného jsem nemyslela,byl to úžasný pocit.Cítila jsem se u něj v bezpečí.Když jsem ho konečně pustila tak jsem se na něj jen nevině usmála.
On tedy po chvilce s úsměvem řekl : ´´ Tak půjdeme? ´´ Já jen kývla vešli jsem do parku.Byl podzim takže park byl nádherný.Listí všech barev se pomalu snášelo dolů ze stromů a nebylo slyšet nic než šustění listů ve kterých jsem chodili.Byla to nádhera.Chvíli jsem se jen tak procházeli a mlčeli.Už mi to bylo trapné a nevěděla jsem jak začít rozhovor tak mě napadlo že bych mohla předstírat pád.Tak jsem to nakonec zkusila a dělala že mi uklouzla noha na listí..Takže jsem se tam natáhla ale aspoň to už nebolelo tolik jako na chodníku....Michael se tam začal hrozně tlemit jako malý kluk.Když jsem se zvedla ze země tak se mě se smíchem zeptal.´´ Jak to děláš?Že se ti povedli už 2 pády za jeden den´´ .Já jsem jen pokrčila rameny a snažila se ze sebe sklepat listí.Všimla jsem si že opodál je lavička a navrhla že bychom si mohli na chvíli sednout.Michael souhlasil.
Posadil a zadíval se do dálky.Pak si jen smutně povzdechl.Já se na něj podívala ´´ Co se děje?´´ Zeptala jsem se starostlivě.´´ Je to krása...´´ znovu si povzdychl ´´ A tuhle krásu lidé každý den ničí..´´ Zadíval se smutně do země.Položila jsme mu ruku na rameno.´´ Já tě chápu.. On se na mě otočil smutně se mi podíval do očí.Já jemu také úplně jsem se v nich ztratila.Byli krásně tmavé hnědé lesklé ale bylo v nich i hodně smutku.Ale bylo to krásné přeběhl mi mráz po celém těle chtěla jsem ho políbit...Tušila jsem že Michael na to nepřistoupí ale tomu pokušení nešlo odolat..Když už jsem tedy sebrala odvahu a chtěla se k němu pomalu začít naklánět.Michael vstal a rozhodným hlasem prohlásil ´´ No nebudeme tady přeci celý den sedět ne?´´Vstala jsem a odpověděla ´´ Máš pravdu´´´přitom jsem se snažila usmát.Vlastně mě tím nevědomky nejspíš zachránil od velkého trapasu...
Ještě asi hodinu jsme se procházeli už si ani nepamatuji co jsme si povídali,pořád jsem myslela na ten jeho pohled a co by se stalo kdyby nevstal..Na rozloučenou mě ještě obejmul a mě zase přeběhl mráz po zádech.´´Michaele,tohle byl nejlepší den mého života.Hrozně ti za všechno děkuji.´´ řekla jsem a do očí se mi draly slzy.´´Vážně? To jsem rád.Ale proč pláčeš? zeptal se.´´To jsou slzy štěstí..´´ usmála jsem se ´´ Ale prosím že se nevidíme na posledy..´´ zeptala jsem se.´´Jistě že ne.Jaké máš číslo?Ozvu se ti až budu mít čas´´ usmál se a pohladil mě po vlasech.Na tenhle moment jsem se naštěstí připravila a vzala si s sebou papír a tužku.Napsala jsme mu své číslo a doufala že se co nejdříve ozve.
Už uběhly necelé 2 týdny a já se nemohla dočkat až zavolá.Byl pátek brzo ráno a z mého spánku mě vyrušil telefon...