close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

POVÍDKA POSEDLOST 2. ČÁST

8. října 2010 v 14:10
            Položil ji na svou velkou postel, stále zabalenou v dece a ještě ji přikryl další dekou. Tentokrát se nevzbudila. Jen se víc zachumlala do peřiny a spala dál. Chvíli nad ní stál a mlčky ji pozoroval. I pod těmi modřinami bylo vidět, že je neobyčejně hezká. Neodolal a lehce ji políbil na tvář. Potom se otočil a vzdálil se do vedlejšího pokoje, kde se posadil na gauč. Měl by spát, druhý den ho čeká další koncert, ale cítil, jak mu v žilách koluje adrenalin, který mu nedovoluje zahmouřit oči. Zapnul si tedy alespoň televizi a melancholicky přepínal kanály ve snaze najít něco, co by se mu líbilo a ukrátilo tak čas, než se dostaví vytoužený spánek...
            Prudce otevřela oči. Hleděla na strop, který nikdy neviděla. Posadila se na posteli a rozhlédla se. Vůbec si nedokázala vybavit, kde je. Promnula si prsty spánky a vzpomněla si. Jistě, přeci ji včera zachránil Michael Jackson. Lehce se pousmála. Jí, smolařku, vytáhne z bryndy nejslavnější (a nejhezčí, musela si říct s pousmáním) muž planety. Pak jí docházely podrobnosti. Nemohla tu zůstat. Michael by se mohl dostat do problémů. Opatrně otevřela dveře ložnice. Všude panovalo ticho. Pak ho spatřila. Spal na pohovce, schoulený do klubíčka. 'Jak je sladký' pomyslela si. Chvíli se dívala na jeho spící tvář a vychutnávala si pocit, za který by jistě nějaká jiná dívka dala život. Pak se prošla po pokoji ve snaze najít nějaký kousek papíru a tužku. S papírem problém neměla, všude se válela papírů spousta, s načmáranými útržky textů. S tužkou už to bylo horší, ale nakonec na jednu šlápla. V rychlosti naškrábala pár vět - na vysvětlenou, aby nezmizela jen tak, a pak psaní položila na jídelní stůl. Jak nejtišeji mohla, otevřela vchodové dveře a málem narazila do vysokého černocha.
"Kampak slečno?"
"No, však víte. Ven, domů, a tak."
 "Tak na to zapomeňte. Pak Jackson by určitě nebyl rád, kdyby zjistil, že jste se vypařila. A navíc nejspíš s nějakým jeho majetkem, co?"
"A kam bych ten majetek asi dala, hm? Do kapsy kalhot? Přehlédl jste, že u sebe nemám žádný batoh? Pusťte mne ven. Pohostinnosti pana Jacksona už jsem využívala dost dlouho."
"Zkoušejte to jak chcete, nepustím vás."
"Ale já musím pryč." V očích měla slzy beznaděje a vzteku. Začala uvažovat o tom, že se s černochem zkusí poprat, když bude muset. Ale už bylo pozdě...
"Copak se to tu děje?"
Prudce se otočila a zadívala se přímo do obrovských hnědých očích, v kterých to pobaveně jiskřilo.
"Chtěla vám vzít roha." Zamumlal černoch.
"No, ale díky tobě se jí to nepodařilo. Děkuji Wayne. Teď už si to zařídím sám." Jemně, ale rozhodně ji vzal za paži a odtáhl od dveří, které zavřel. Dovedl ji až k pohovce, na které ještě před chvílí spal. Posadili se.
"Nemusíš přede mnou utíkat. Nic ti neudělám."
"Já vím, že ne. Ale přitahuju problémy."
"Ale notak. Občas mají lidi smůlu. To se stává, ale neznamená to, že hned vedeš do problému toho, kdo ti nabídne pomoc?"
"Mám své zkušenosti."
"Tak zkusíme tu smůlu prolomit, hm? Pro začátek mi můžeš říct, co se ti stalo."
Nevesele se ušklíbla:
"Trocha domácího násilí. Nic zvláštního."
Nechápal, jak o tom může mluvit s takovou lehkostí. Moc dobře věděl, jaké to je, dostávat rány bez důvodu. Ta bolest z ponížení.
"Chtěla ses k němu vrátit?"
"No to ani náhodou. Nenechám se zabít."
"Máš někoho, ke komu můžeš jít? Přátele, rodinu?"
Sklopila zrak a zavrtěla hlavou.
"Rodina je mrtvá. Všichni. Přátele jsem ztratila díky němu a nakonec i práci. Zakazoval mi chodit mezi lidi, na ulici. Žárlil. Říkal, že je v práci moc chlapů. Začali mu vadit i chlapi na ulici. Všichni byli pro něj potencionální milenci. Kdybych se tam vrátila, zabil by mne."
"Takže jediný tvůj majetek je to, co máš na sobě, nemáš u sebe ani doklady, nemáš kam jít. Nemáš práci, nemáš co jíst, nemáš nikoho, kdo by ti pomohl."
"To nejsou moc radostný vyhlídky, co? Ale tak - sou na tom lidi ještě hůř. Musim se prostě jen trochu snažit, no."
"Pomůžu ti."
"Nemusíš mi pomáhat."
"Já vím. Ale chci. Nikdo by neměl zůstat úplně sám. Bez rodiny, bez přátel. A jen proto, že natrefí na hňupa."
Lehce se zasmála. "Na hňupa. Ano, natrefila jsem na hňupa."
"Takže se do toho dáme, ne? Večer mám vystoupení, takže nemáme moc času. Můžeš se vykoupat, já nám zatím objednám snídani. Pak zajedeš s Waynem do svého bytu, kde si vezmeš všechny věci, co potřebuješ. Kdyby tvůj přítel dělal problémy, Wayne si s ním poradí."
"Rád organizuješ lidem život, co?"
Namísto odpovědi se vesele zazubil a Sophie měla pocit, že se jí z toho úsměvu rozskočí srdce.
            Při pohledu do zrcadla se zděsila. Spodní ret jí natekl do dvojnásobné velikosti a přes modřiny nebyla poznat původní barva pleti. Raději se od zrcadla odvrátila a rychle ze sebe shodila šaty a vlezla do sprchy.
            "Půjčila jsem si tvůj hřeben, nevadí?"
Vyšla ze sprchy. Stále ve stejných věcech, stále s modřinami na tváři, ale rozhodně vypadala o mnoho lépe, než ráno nebo než když ji našel na té lavičce.
"Samozřejmě, že nevadí. Pojď, posaď se. Moje kuchařka nám mezitím připravila něco k jídlu. Mimochodem - děkuji za dopis."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fictional-stories fictional-stories | Web | 8. října 2010 v 20:19 | Reagovat

idem čítať ďalej ! chytilo ma to !:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama