Vím kde jsi. Snad sis nemyslela, že mi můžeš utýct?"
A položil telefon. Sophii zaplavila hrůza. Chvíli jen stála, ochromená, svírajíc sluchátko v rukách. Pak se probrala. Práskla s telefonem, tryskem se přehnala ke skříní, kde měla krosnu a začala do ní zběsile házet své věci. Modlila se, ať to stihne, než se Michael vrátí. Ať může v klidu zmizet. Už měla batoh na zádech, když bouchly dveře.
Když ji spatřil, nic neříkal. Jen se díval na její uplakaný vyděšený obličej a čekal, co udělá. Myslel, že bude vysvětlovat, protestovat, naříkat, ale překvapila ho (pokolikáté už?). Prudce vyrazila vpřed ve snaze prosmýknout se kolem něj a utéct, ale vcelku bez problému ji chytil a sevřel do své náruče.
"Pusť mě, sakra. Pusť!"
Snažila se mu vytrhnout, bušila drobnými pěstmi do jeho hrudi a přitom plakala.
"Šššš, neplač. Bude to dobré. Notak..."
Utěšoval ji klidným hlasem, jako když tiší malé dítě. Sesunuli se spolu na zem, ona stále v jeho náručí, pomalu se uklidňovala. Lehce ji políbil na rty.
"Už je to dobré, hm?"
"Nikdy to nebude dobré."
"Řekneš mi, co se stalo? Provedl jsem ti něco, že chceš utéct?"
"On, on mne našel. Volal do hotelu. Vyhrožoval. On si mne najde, Miku. Najde a zabije mne."
"Jen vyhrožuje, do hotelu se neodváží."
"Neznáš ho."
"Znám tenhle typ lidí. Jsou to slaboši. Nikdy by ho do hotelu nepustili, když jsem tu já."
"Jak se to mohl dozvědět, jak? Byli jsme přeci tak opatrní."
Na místo odpovědi vytáhl Michael z kapsy složený kousek novin. K jejímu překvapení na nich byla vyfocená ona, na koncertu s VIP páskou na ruce. Pod její fotkou byl tučný titulek: "Věrná fanynka nebo milenka?!"
Znechuceně zmuchlala noviny v ruce. "Šmejdi."¨
Michael ji přitáhl víc k sobě. "Stává se to... Oni... jsou všude. Museli si všimnout, že pokaždé bydlíš ve stejném hotelu, že jsi na všech koncertech, že občas jdeš po boku Wayna, jinak si to neumím vysvětlit."
"Mám strach."
Teď ji políbil doopravdy. Nebránila se.
"Nedovolím, aby se ti něco stalo."
Polibek mu opětovala: "A co když se něco stane tobě?"
"O mne se neboj. Mám kolem sebe lidi, kteří mne chrání."
Znovu se políbili. Hladově. Mike jí sundal batoh ze zad. S tlumeným žuchnutím dopadl na podlahu. Hladově se k němu tiskla, líbala ho, jakoby jí šlo o život. Trochu ji od sebe odtáhl
"Ty divoško," zasmál se zadýchaně. Lehce se pousmála, ale znovu ho k sobě přitáhla. Toužila po něm až jí to někdy fyzicky bolelo a teď ho konečně mohla mít. Milovali se přímo na podlaze...
Následujících pár dní si připadala Sophie jako v nebi. Michael změnil přístup z "nic se nestalo" na zamilovaného blázna. Usoudil, že už není potřeba se skrývat a tahal ji všude sebou. Jezdila s ním po nákupech, mezi fanoušky, při koncertech sedávala v zákulisí. Někdy si říkala, jestli jí zavřené v hotelu nebylo lépe. Michael své fanoušky miloval. Podával si s nimi ruce, rozdával podpisy, ale ona se jich bála. Byli jako divá zvěř. Děsila se toho, kdy strhnou Mika mezi sebe a tam ho roztrhají na cucky. Ale on se jen smál: "Dělám to celý život a nikdy se mi nic vážného nestalo. Všechno, co dělají, dělají z lásky."
"Já taky všechno co s tebou dělám, dělám z lásky, ale nikdy u toho nehrozí nebezpečí úrazu."
Podíval se na ní tak, že by z něho nejraději servala šaty hned v autě: "Někdy si tím nejsem tak jistý," a políbil ji. Lehce se začervenala.
"Chci, abys alespoň jednu písničku zazpívala se mnou na pódiu."
"Jsi si jistý, žes něco nepožil? Umřela bych. Bojím se lidí. A navíc neumím zpívat."
"Hloupost. Slyšel jsem tě. Zpíváš dobře."
"Ne dost dobře, abych se s tebou mohla srovnávat."
"Ale já chci, abys to udělala. Bude to krásné. Moci stát spolu na pódiu."
Milovala ho. Strašně moc ho milovala, ale tuhle jeho stránku osobnosti nesnášela. Nebyl zvyklý si něco upírat. Bála se zazpívat i před jedním člověkem. Ale před tolika lidmi? Jenže věděla, že když se on pro něco rozhodně, nemá cenu odporovat.
"Budu se muset strašně moc opít." Zasténala s panikou v hlase.
Přitiskl ji k sobě a políbil do vlasů. "To zvládneš. Co třeba Earth song?"
Stála v zákulisí s mikrofonem v ruce, bílá jako stěna. Samozřejmě, že si dala panáka. Pak pro jistotu ještě jednoho. Jenže ani to nedokázalo přebít nervozitu. Než se vzpamatovala, něčí ruce ji vytáhly na pódium. Najednou stála vedle Michaela, před sebou neuvěřitelně obrovský dav řvoucích lidí. Vzal ji přede všemi za ruku a políbil. Při tom polibku zapomněla, jak je na něj vlastně strašně moc naštvaná, na svůj strach i na ty lidi kolem, jejichž řev byl momentálně naprosto ohlušující.
"Miluju tě." Zašeptala mu do ucha. Bylo to poprvé, co mu to řekla. Zářivě se usmál a s tím úsměvem se rozplynuly všechny její pochyby.
"Já miluji tebe."
Políbil ji do vlasů a kývl na kapelu. Začaly hrát první noty. Zadívala se mu upřeně do jiskřivých hnědých očích, vyzařující při vystoupení naprosto jiné světlo než v soukromí.
"Neboj se," naznačil ji němě.
A tak zpívala. Zpívala o ptácích, dešti, květinách, o Zemi a všechno okolo ní přestalo existovat. Jen ona, její bolest ve zpěvu a Michael otočený k fanouškům, ale přesto stále hmatatelně s ní. Když dozpívali, měla v očích slzy. "Jen doufám, že to nebylo moc falešně. Prosím, prosím, ať mne nevysmějí."
Bála se zbytečně. Publikum řvalo ze všech sil, skandovalo, tleskalo, dupalo nohama. Rychle se uklonila a utíkala se schovat do zákulisí, kde se schoulila v koutě a snažila se být neviditelná. Jestli do teď na sebe moc neupozorňovala, tak teď už se nemusí bát, že by ji někdo na ulici nepoznal. Zavřela oči a snažila se přestat klepat.
"Miláčku, už je po všem."
Michael se nad ní skláněl, v očích hřejivé teplo. Políbil ji na obě víčka.
"Byla´s naprosto úžasná. Opravdu. Málem jsem se tam rozbrečel. Tohle bychom měli zkoušet častěji."
"Prosím, už ne," zasténala.
Zasmál se. "Máš talent, proč ho nechceš využívat? Mohla bys něco dokázat. Nemusela bys hledat práci."
Schoulila se mu v náručí: "Na tohle bych si asi nikdy nezvykla."
"Jak myslíš. Ale děkuji ti za to. Bylo to opravdu něco nádherného."
Probudila se, když zrovna svítala s akutním pocitem nevolnosti. Chvíli ještě ležela, přitisknutá k Michaelově nahému tělu, snažíc se ten pocit zaplašit spánkem, ale nešlo jí to. Nakonec musela z postele vyskočit a rychle utíkat na záchod. V hlavě jí začalo probublávat nepříjemné tušení. Neměla se, krucinál, spoléhat na žvásty novin, že je Mike neplodný. Teď je určitě v průšvihu.
"Jo, jsem v průšvihu." Zamumlala si, sedíc na záchodové míse, pozorujíc dvě zrádné čárky na těhotenském testu. Měla štěstí, že hned vedle hotelu byla drogerie. Měla štěstí, že ochranka si zrovna někam odskočila a ona mohla proklouznout ven. Sice se dívali divně, když se vracela, ale jen se na ně zašklebila. Přemýšlela, co bude dělat. S Michaelem zůstat nemohla. Nešlo to. I když říkal, že ji miluje a ona mu chtěla věřit, nedokázala to. Možná ji měl rád, to ano. Ale milovat ji? A v každém případě by to dítě chtěl. Chtěl by ho jen pro sebe. Nakonec by musela odejít a dítě mu nechat. Přesvědčil by ji k tomu. Uměl to. Natolik ho znala, že si moc dobře dokázala v duchu vykreslit scénář. "Musím odsud zmizet," šeptala si. "Nedá se nic dělat."
Vrátila se k němu do postele a přitiskla se k jeho horkému tělu. Ve spánku se usmál, přitáhl si ji k sobě a políbil ji do vlasů. Snažila se nerozplakat. Tak moc ho milovala a smířit se s myšlenkou, že tohle jsou jejich poslední společné chvíle, bylo neskutečně těžké.
Ráno se s ním milovala s veškerým zoufalstvím, které v sobě měla. Když vedle sebe pak leželi a drželi se za ruce, tekly jí po tváří slzy, které nedokázala zastavit. Starostlivě se nad ní sklonil a slzy jí slíbával.
"Copak se děje, lásko? Kdo ti ublížil."
"Copak se děje, lásko? Kdo ti ublížil."
"Už se nemůžeme vídat. Je konec. Ještě dnes odjedu."
Ta slova ho zasáhla jak rozžhavený nůž. "Ale proč? Já to nechápu. Vždyť... přeci... Nic jsem ti snad neprovedl nebo ano?" Políbil ji "Nechci se tě vzdát jen tak. Pro nic."
"Já, já už tě nemiluju." Při těch slovech se znovu rozplakala.
Kousek se od ní odtáhl: "Není to pravda. Vidím to na tobě. Nevím, co se stalo, ale když mi nevěříš, jdi si. Jdi, ale už nikdy, nikdy mi nechoď na oči, jasný?" Vstal z postele "Až se vrátím, nechci tě tu už vidět."
Na balení svých věcích přes slzy skoro neviděla. Měla pocit, jakoby jí umíralo srdce, ale i tak svoje rozhodnutí změnit nechtěla. Nemohla. Cítila, že je to tak nejlepší.
Opravdu se na ni snažil zapomenout. Ignoroval noviny, které nadšeně spekulovaly, co se se Sophií stalo. Některé si dokonce vymyslely, že ji zabil. Nechápal to. Když se tehdy vrátil do hotelu, nenechala jediný vzkaz, nic. Později ho napadlo, jestli díky němu neskončila na ulici, že jí možná měl nějak pomoci a bylo mu ze sebe zle ještě víc než předtím. Zabral se co nejvíc do práce. Lidé si na něj začali ukazovat, protože díky tomu opět něco zhubl a jeho kosti mu ještě víc vystoupili z tváře. Znovu se vynořili spekulace o plastických operacích, které ho trápily. Snad kdyby zase začít pořádně jíst, méně pracovat... ale nemohl. Nechtěl. Zkoušel se vyspat s jinými ženami, aby zapomněl, ale nešlo to. Pořád ji měl před očima. Nechápal to. Proč ho zrovna takováhle obyčejná holka z ulice tolik pobláznila. Občas se díval na kazetu jejich společného duetu a plakal. Viděl, s jakou láskou se na něj divá. Jejich polibek. Ty záběry ho ničili, ale přestat se na ně dívat nedokázal.
Uběhly dva roky a on vyjížděl na další turné. Říkal si, že třeba zapomene, čím víc bude pracovat. Jenže pak zkolaboval přímo na pódiu. Dehydratace, říkali. Obyčejná dehydratace, ale stejně ho museli odvézt do nemocnice, kde mu dělali všemožné testy a píchali mu hadičky s roztoky do žil. Využil toho alespoň k návštěvě dětského oddělení. K jediné radosti jeho života. Trošku rozzářit pár dětských očí. Než tam vůbec došel, potkal na chodbě malou holčičku s medovou pletí a obrovskýma hnědýma očima. Jen tam tak stála a upírala na něj své velké hnědé oči. Usmál se a vzal ji do náruče.
júúj... slzy mám na krajíčku :( hádam sa ešte uvidia...idem čítať ďalej