"Kdepak ses tady vzala, co, maličká?"
Ze všech sil se na něj usmála, ale neřekla nic.
"Tak pojď, vrátíme tě pěkně na pokoj, aby sestřičky neměli starost, a pak si spolu zahrajeme nějakou hru, ano?"
Dítě nadšeně přikyvovalo.
"Samantho, ty mne naprosto zničíš. Kde se zase touláš."
Zvuk toho hlasu mu způsobil mrazení v zádech. Poznal by ho i po sto letech odloučení. .Pomalu se otočil, holčičku stále svírající v náručí.
I ona strnula. Skoro už zapomněla, udusala ty kousavé vzpomínky a najednou stojí přímo před ní, v náručí svírá její, jejich dítě, a tváří se zmateně, ukřivděně a nadšení zároveň."
"Oh," řekla jen.
Postavil holčičku na zem: "Tohle je tvoje maminka?" přikývla "Tak za ní utíkej, vidíš, měla o tebe starost."
Malá Sam se rychle k mámě rozeběhla a schovala se za její nohu. Ovšem nadále zvědavě pokukovala po hodném pánovi, co jí slíbil hrát si s ní, ale namísto toho zírá na její maminku. A rozhodně už nevypadá na to, že by si chtěl hrát.
"Jak vidím, čas si nemarnila." Utrousí nakonec uštěpačně. Cítí bolest. On si opravdu tenkrát myslel, že ho opouští, i přes to, že ho miluje. Nejspíš běžela za někým jiným. Otočil se, aby se vrátil zpátky na pokoj. Najednou ho přešla chuť kohokoliv vidět.
Viděla ho odcházet a strašně moc chtěla na něj zavolat. Říct mu, jak to opravdu bylo. Že Samantha je jeho. Ale nakonec to nedokázala. Dcerka byla jen její. Uchránila ji před celým světem, musela se protloukat jak to šlo, žebrat o práci na odporných místech. Přece si ji teď nenechá vzít. Nechala ho odejít.
Po pár dnech ho konečně pustili. Pobyt v nemocnic byl pro něj muka. Nemohl nejít za dětmi, nerozdat jim trochu radosti, kterou tak zoufale potřebovali. Pokaždé, když ho Soph viděla přicházet mezi děti, zanechala dcerku mezi ostatními a sama se vytratila. Byl rád. Pohled na ní bolel. Byla ještě krásnější, než si ji pamatoval. Mateřství jí začervenalo tváře a přidalo ještě víc na kráse. Věděl, že celou dobu před nemocnicí postávají věrní fanoušci. Lidé, kteří ho neznají a přesto se strachují o jeho zdraví. Musel se s nimi pozdravit, prohodit pár slov. Naštěstí tam nebyli davy. Nikdo nevynesl informaci, kdy ho vlastně propustí, takže jich tam postávalo asi jen deset. Vykročil do vchodu s úsměvem na tváři, když vrazil přímo do Sophie. V úleku pustila ručku malé Samanthy, která se jí s radostí vytrhla a rozeběhla se přímo k silnici. Oba, Sophie i Michael v úleku vykřikli a vrhli se za ní. Když ji Michael chytil, byla už v silnici. Sevřel ji v náručí. Sophie, která byla už jen kousek v náručí s úlevou vydechla. Zaskřípěly brzdy. Viděla, jak se na ni řítí auto. Viděla vyděšené oči řidiče za volantem. Mladý kluk. Pak ucítila náraz, prudkou bolest a kolem se rozlila tma.
Nic hroznějšího nikdy neviděl. Auto ji odhodilo kus stranou jako hadrovou panenku. Rozběhl se k ní. Sam postavil na zem a klekl si k Sophii, pod kterou se pomalu začala rozlévat kaluž krve.
"Ne, ne. To nesmíš. Rozumíš. Nesmíš umřít."
Hladil ji po zkrvavené tváři. "Ne, prosím, Sophie, nedělej mi to. Udělám cokoliv, slibuji. Cokoliv, abys byla šťastná."
Otevřela oči: "Sam... Samantho."
"Je tady, neboj. Postarám se o ni, než se uzdravíš."
"Je tvoje, lásko. Postarej se o ni. Nikoho jiného..." nedořekla. Klesla ji hlava na zkrvavenou silnici.
Kolem se začali sbíhat zdravotníci. Někdo ho od ní odstrčil. Plakal, křičel, ať jí pomůžou. Nakonec ho nějaká žena vzala kolem ramen a odvedla do nemocnice.
"Teď jí nepomůžete. Můžete jen čekat, jestli ji zachrání."
Posadila ho na plastikové sedačky a zanechala ho samotného. Složil obličej do dlaní a rozbrečel se. Najednou ucítil pohlazení po noze. Sam stála vedle něj. Nejspíš se ho celou dobu držela jako klíště. Neplakala, neptala se. Jen ho hladila po noze a vážně se mu dívala do obličeje. Vzal ji do náruče. Teprve nyní mu začalo docházet, co mu Sophie řekla. Jeho dítě. Jeho vlastní dceruška. Najednou věděl, proč tenkrát odešla. Věděl, ale nechápal to. Soph přece věděla, jak moc děti miluje. Že by jim nikdy kvůli tomu neublížil. Pohladil děvčátko do vlasů a políbil je.
"Víš kdo jsem?"
Zavrtěla hlavou.
"Jsem tvůj táta."
"Maminka říkala, že jednou přijdeš."
"Víš, maminka je teď zraněná. Musíme být oba stateční a držet jí palce aby se uzdravila, ano?"
Samantha vážně přikývla.
"Vydržíš tady se mnou čekat nebo bys raději do školky?"
"Do školky," zaradovala se.
Ve školce byli moc milí. Řekli mu, tam může zůstat, jak dlouho bude potřebovat. Dokonce poskytovali i možnost, aby děti ve školce v případě nutnosti přespávali. A tohle byl rozhodně případ nutnosti. Bál se, že bude Sam plakat, ale očividně byla na kolektiv zvyklá, protože se hned připojila ke hře dvou malých holčiček a na Mika se už ani nepodívala.
Znovu si sedl na plastikovou židličku a čekal.
"Pane Jacksone. Pane Jacksone..." někdo mu jemně třásl ramenem. Polekaně otevřel oči. Za okny už panovala noc. Nad ním stála mladá sestřička.
"Lékař by s vámi chtěl mluvit."
Rychle vyskočil a nechal se vést dlouhou chodbou. Cestou se snažil ze sestry vymámit nějaké informace, ale omluvila se mu s tím, že nemá komptence něco sdělovat.
"Pane Jacksone," lékař mu podal ruku "paní je vaše žena?"
"Snoubenka." Prohlásil bezmyšlenkovitě.
"Utrpěla rozsáhlá vnitřní poranění. Slezinu měla na padrť a museli jsme jí amputovat jednu ledvinu."
"Je..."
"Je naživu, ale měla namále. Stále ještě nemáme vyhráno. Ale je mladá, musíme doufat."
"Můžu ji vidět?"
"Ano, pojďte, zavedu vás k ní."
Pohled na ní ho vyděsil. V puse měla plastovou trubičku a dýchal za ni přístroj. Všude kolem byli rozestavěné dávkovače - zelené krabičky, které přes injekční stříkačky dávkovali léky. Nad ní pomalu odkapávala krevní transfuze. Monitor nad její hlavou tiše kreslil křivku tlukotu jejího srdce. Kolem postele byly zavěšené lahvičky a pytlíky od drénů plné krve. Byl rád, že má břicho zakryté prostěradlem. Nechtěl vidět ránu, z které se všechna ta krev valí. Opatrně ji vzal za ruku.
"Omlouvám se, že jsem tě tenkrát tak hnusně vyhodil. Mělas něco říct. Proč si jen utekla, proč? Teď už tě nenechám odejít. Nenechám. Můžeš křičet, kopat, nadávat, vztekat se, ale už ti to nedovolím.
Následující dny mu přišli jeden jako druhý. Sam si vzal k sobě. Vždy přes den jí dal do školky a šel do nemocnice, kde si sedl k Sophii, držel jí za ruku a vyprávěl jí. Stále se neprobouzela a on se začínal bát, že se už nikdy neprobere. Doktoři ho uklidňovali. Prý ji přispávají, aby se organismus zregeneroval. Potom jí začnou utlumovat dýchací přístroj, aby se znovu naučila dýchat sama. To bude doba, kdy ji začnou probírat. Poslouchal je, ale přestával jim věřit. Turné zrušil. Jeho manažeři na něj křičeli, kolik ho to bude stát peněz, kolik žalob určitě padne na jeho hlavu, ale on nedbal.
Nakonec trvalo měsíc, než se doktoři rozhodli Sophii probudit. Zrovna u ní seděl a vyprávěl jí o své rodině, když otevřela oči. Nemohla mluvit, měla v krku tracheostomii, ale dívala se na něj vroucíma milujícíma očima. Radostí najednou nemohl mluvit. Sklonil se nad ní, aby ji políbil, ale setra, která stála poblíž ho se smíchem odtáhla.
"Opatrně, pane Jacksone. Ať jí ještě neublížíte. Čeká nás ještě dlouhá cesta, než bude úplně zdravá."
Dlouhá cesta to opravdu byla, ale on se radoval z každého krůčku vpřed, který udělala. Když ji poprvé odpojili na hodinu od přístroje, radoval se jako malé dítě. Když ji znovu připojili, nadšeně ji hladil po zpocené tváři. Když začala sama dýchat, přikryly dýchací přístroj látkou a on ji nadšeně líbal. Teď už mohl. Pak se společně učili chodit. Samanthu bral často sebou a s dojetím sledoval, jak na sobě ty dvě lpí, jak se navzájem milují. Po půl roce ji pustili. Sophie obdivovala, že Michael vytrval. Celý ten půlrok byl u ní každý den. Když ji přesunuli z jednotky intenzivní péče na rehabilitaci, nosil jí celý den květiny (s kterými nezapomínal ani na zaměstnance nemocnice), rozmazloval ji jejími oblíbenými laskominami, hýčkal ji. Samanthu vodil často sebou a děvčátko ho zbožňovalo. Říkala mu tatínku a snažila se mu být co nejvíc na blízku. Až Sophie někdy žárlila.
"Co s námi bude?" zeptala se ho, když podepsala propouštěcí papíry.
"Pojedeš se mnou do Neverlandu. Snad si nemyslíš, že bych tě znovu nechal odejít? Tebe i s naší malou holčičkou."
Neprotestovala, ale celou cestu byla podivně zamlklá. Sam hlídá teď Janet a my dnešní zbytek dne a celou noc máme jen pro sebe. Můžeme slavit, miláčku." Políbil ji na čelo.
Před hotelem ji vzal do náruče a nesl ji nahoru po schodech.
"Pamatuješ? Poprvé jsem tě taky takhle nesl. Byla jsi zabalená v dece, zmrzlá, nešťastná a samá modřina."
"Tenkrát si měl pravdu," poznamenala zamyšleně "Jen se mne tenkrát snažil vyděsit. Mohl by mne najít, kdyby chtěl, ale už jsem o něm nikdy neslyšela. Bála jsem se zbytečně."
Zamrazilo ho. Mohl ji najít, kdyby chtěl. I Michael by ji mohl najít, kdyby chtěl. Ale on nechtěl. Utekli jim dva společné roky života. Nebyl u toho, když se jeho malá holčička učila chodit, když jí vyrostl první zub, nemohl jí těšit, když plakala.
Položil Sophii na postel a něžně ji políbil. "Teď už mi vás nikdo nevezme. Musím nám vynahradit ztracené roky."
"Ale nemůžeš mi ji vzít, Miku. Je naše, rozumíš. Ne jen tvoje nebo moje. Já se svého dítěte nikdy nevzdám."
Zaraženě se na ni díval. Nakonec se posadil na druhý konec postele. "Proto si ode mne utekla? Bála ses, že ti vezmu dítě a tebe vykopnu na ulici?"
Rozplakala se: "Nezlob se. Jsem hloupá, vím, ale nemohla jsem si pomoct. Já... miluji tě. Strašně moc. Tak moc, až to někdy bolí. Jsi úžasný táta, ale také jsi majetnický, kdyby ses někdy rozhodl, že mne máš už dost, nechtěla bych se o ni tahat po soudech. Nedala bych ti ji za nic na světě."
Přisunul se k ní, vzal ji za ramena a podíval se jí do očí. Nervózně polkla. Tenhle pohled neznala. Byl vážný a tvrdý: "Poslouchej mne. Nejsem žádná zrůda. Děti miluji. Chci jich mít strašně moc. Ale nikdy, nikdy bych nedopustil, aby se tahalo po soudech a snášelo veškerou špínu, kterou dokážou soudy vyvolat. Jsme lidi a vždycky se dá nějak dohodnout. Já ti ji přece neseberu. Samantha není věc nebo hračka." Pohled ještě víc ztvrdnul. Sophii se vybavila léta utlačování a ran od jejího bývalého přítele a nervózně se schoulila.
"Ty se mne bojíš?" zeptal se překvapeně? "Ach Sophie, co si to o mně myslíš? Ne všichni chlapi jsou bídáci. Nikdy jsem nikoho neudeřil a neudělám to ani teď. Nemůžeš za to, že ti ublížili."
Znovu se rozplakala. Objal ji a cítil, jak se chvěje. "Teď už bude dobře, víš. Nedokázal jsem na tebe zapomenout. I když jsem se opravdu moc snažil." Políbil ji a cítil, že poprvé od jejich druhého setkání mu polibek vrací s hladovou žádostivostí. Tiskla se k němu takřka zoufale. Líbala ho po celém těle.
'K čertu se vším' pomyslel si a šaty z ní serval.
Dívala se do bílého stropu. Ležela na Michaelově hrudi a poslouchala jak měkce oddechuje. Milovala ho. Zatraceně moc ho milovala, a už by ho nedokázala opustit. Zavrtěla se a on ji pevně obemknul pažemi. Jakoby se bál, že zmizí, uteče z jeho života. Ale to už neudělá. Kdo ví, co ji čeká. Kdo ví, jak se poperou, ona i Samantha s popularitou, se všemi ženami v jeho životě. A jestli je opravdu někdy život rozdělí... Věřila mu. Věřila, že jí Sam nevezme.
Otevřel oči: "Ty nespíš?"
Vtiskla mu rychlý polibek na nahou hruď. "Přemýšlím o svém budoucím životem."
Převrátil ji pod sebe a políbil: "O našem budoucím životě, zlatíčko."
wuááá ja chcem dalšiu časť ale hneď !!!